TĚLO JE NA TŘETÍM MÍSTĚ. JE NEJVYŠŠÍ ČAS, ABY DOŠLO I NA NĚJ

„Tělo je až druhořadé. Podstatný je charakter.” nebo „Máš rodinu. Je normální, že nemáš čas se věnovat sportu.” -poslouchal jsem tolikrát. Od lidí, a věru i od sebe. Od přírody jsem nebýval kdo ví jako silný a když jsem začal excelovat na univerzitě, byl jsem jedna pantofle se světem intelektuálů a umělců. Svět, kde je podstatná síla myšlenky a ne těla.

Manželka mi musela nosit školní tašku. Tak moc mě ta prokletá záda bolela. Sekalo mě v krku a časem iv „mysli“. Tolik jsem se pohltil do vnitřního myšlenkového světa a jeho vyjádření skrze umění a duchovní život, že jsem ani nespatřil, co všechno mi uniká.

Byl rok 2013 a já jsem vyhořel. Zněnaviděl jsem rodičovství, práci a asi i sebe. Navenek vypadalo vše velmi uspořádaně a v pořádku. Hodnotově a charakterně. Jenže uvnitř jsem to nebyl já. Vlastně jsem ani nevěděl, kým jsem. Přišlo mi líto toho mládí. Že jsem se zaměřil na duševně-duchovní cíle a neměl za sebou žádné jizvy, tetování či hrdinské činy. Ne že bych se potřeboval někde chlubit. Než reflexe od těla, že v něm žiji život, který má sílu.

Myslím, že se to často stává. Muž se pod tlakem okolí snaží proměnit co nejdříve z chlapce na dospěláka a zapomene být přitom mužem. Ani to není poznat. Dokud se neocitne zakvašený před televizí a neschopný si hrát s dětmi na dobrodruhy.

Celistvost člověka

V judo-křesťanském pojetí, které bylo co do vyjadřovacího aparátu ovlivněno řeckým helenismem, pozoruji koncept člověka, sestávajícího z ducha, duše a těla. Jinde se zase píše o těle, vnitřním člověku a nejvnitřnějším člověku. To v jednoduchosti znamená, že má-li můj život být silný a kvalitní, musí být silné a kvalitní všechny tři součásti mého bytí. Přitom jedna vyživuje druhou a dává zpětnou vazbu předešlé. Duch oživuje duši a duše tělo. Pokud tělo není v pořádku, duše je zodpovědná za jeho stav, neboť je jeho oživovatelem a podobně duch odpovídá za duši.

Začal jsem skládat dohromady svůj rozestavěný život. Prokopal jsem své „studně“, prohloubil základy a začal na nich stavět. Ducha jsem nechal, aby mě vedl k mé identitě, hodnotám a životnímu poslání. Duši jsem napojil duchem a zvelebil dovednosti, které vycházely z toho, kdo jsem a kam jdu. A tělo jako nosič vnitřního člověka, na pomezí vnějšího světa, jsem začal kultivovat přes mnohé způsoby zátěže.

Uvolnění ducha

Jednou jsem tak běžel lesem a uvažoval nad projektem do práce. Najednou, tam hluboko v lese, se mi v duchu zjevil přesný model domu, který jsem měl navrhnout. Přišel jsem domů a už jsem jen poobtahoval jeho kontury. Od té doby mám výrazně lepší představivost. Bylo to jakoby duše, pod vlivem uvolněných hormonů během běhu, dala prostor duchu, aby se projevil ve své kreativitě.

Nevím, nakolik tento zážitek nutně souvisí s kultivováním těla, ale podobné věci se mi dějí tak často, že si už jen těžko umím představit kreativní duševní práci bez ranního workoutu.

Na ramenou nosíme světy

Není to jen náš vlastní vnitřní svět, který neseme v těle. Jsou to také světy našich dětí. Já jsem si musel vybrat, jestli je budu nosit na ramenou, jestli mě uvidí, jak v radosti a síle stavím náš dům, jak se na ulici umím zastat slabšího… Když přijde tato životní etapa, je dobré být již připraven. Na stavbě ani při nošení dětí či v konfliktu už nic nenaposiluješ. Na to byl čas předtím. Tady se ukáže, co je v tobě.

Kritériem není, jak velké svaly mám a kolik unesu. Ale s jakým úsměvem a pohodou to dokážu dělat. Zda dokážu přijímat výzvy nebo si pod chvílí stěžuji na všelijaké bolesti. Postojem těla komunikuji okolí svůj vzkaz. Tělo může dětem komunikovat sílu ducha, ale to nejprve musí být schopno sebevyjádření.

Souhlasím, že tělo je až druhořadé. Ba dokonce, jak popisuji, až třetiřadé. Ale rozvíjí se najednou s duchem a duší. Takže je na čase, aby došlo už i na něj.